Jak důležité je pro psychoterapeuta hledat v rodinných kořenech?

28.1.2022

Patří k řádu života, že na tomto světě jako tvorové jsme mimo jiné formováni těmi, kteří byli před námi. Jedna věc je Boží tvůrčí záměr s každým z nás dávno předtím, než jsme byli stvořeni. Toto tvůrčí dílo Stvořitelem započaté bylo svěřeno rodičům, předkům a okolnímu světu. To je ono tajemství svobodné vůle. Nejde o to, z něčeho vinit rodiče a předky, ale souvisí to s tím, čemu říkáme condicio humana, existenční podmínky a okolnosti lidského života, s lidskou narušeností. Kdyby nebylo prvotního hříchu, Adam a Eva by asi vychovali Kaina jinak, než aby Abela zabil. I tak má ale Abel prostor pro osobní rozhodnutí, pro uplatnění své vůle, byť je toto rozhodování ztíženo.

Existuje nějaký manuál, podle kterého psychoterapeut postupuje?

Problém samozřejmě nezjistím hned ode dveří. Nechám dotyčného nejprve vyprávět, sem tam se na něco zeptám a ono se to postupně ukáže. Někdy se problém projeví až po třetím, čtvrtém setkání. Ptám se i na věci, které si člověk nechce přiznat, že se za ně buď stydí, nebo je nepovažuje za podstatné a ony ve skutečnosti podstatné jsou. Velmi často se to týká například dávných rodinných vztahů, konstelací, života našich předků.

Tak se dostáváme k první otázce této knihy, která vás lehce zaskočila. Jak důležité je pro psychoterapeuta hledat v rodinných kořenech?

Je to jeden ze základních kroků psychoterapie. Dobře je známé z biologie a genetiky od dob Gregora Mendela, jakou roli hraje biologický a genetický základ naší existence. Ale to samo zdaleka nestačí. Nakolik je totiž člověk bytostí tělesnou, duševní, sociální a duchovní, natolik je součástí jeho bytosti i jeho povaha, charakter a také kořeny psychologické povahy, rodinné tradice, mýty a tabu. To, o čem a jak se v rodině mluví i co máme tendenci zamlčovat.

Člověk, jak říká Aristoteles, je tvor společenský a my to v psychologii často konkretizujeme, když říkáme, že člověk je bytost rodinná. V lidském vztahu je počat, přichází na svět, vyvíjí se a jeho život se odehrává ve vztazích. Žít jako Robinson Crusoe na pustém ostrově je z nouze ctnost, člověk tak koncipován není. A nemá-li vztahy, v životě mu něco podstatného chybí a bývá nehotový. Vztahy mají dvojí dimenzi: jednak aktuální, přítomné, horizontální, a jednak vertikální, pronikající do hloubky času přes generace. Po psychologické stránce jsme dalekosáhle spoluurčováni tím, co je otištěno do pletiva vztahů našich předků.

Chceme-li porozumět aktuálním vztahům, je důležité porozumět i této dimenzi, která jde přes generace dozadu. Mluvíme o rodinných konstelacích, kdy vedle aktuální generace představíme také generace rodičů a prarodičů. Když pracujeme s jedincem, může nám pomoci, jestliže si na arch papíru zobrazíme její genealogii (rodový strom). Může to posloužit lepšímu sebepoznání. Člověk může nevědomky dělat věci, které pochopí, až když si je zreflektuje v tomto světle. Je to něco podobného, jako když Barrande zkoumal vrstvy usazenin a tam rozeznával, co utvářelo naši krajinu a čím je určený její aktuální tvar a charakter. U rodových kořenů člověk najednou rozumí některým svým obavám, potřebám, zájmům a tíhnutím. Rodinný systém vytváří jakýsi živoucí organismus, podobně jako třeba strom, který směřuje k určité rovnováze, a některé naše tendence mohou právě pomáhat tuto rovnováhu udržovat. Pomáhá to pochopit určité, z jiných motivů obtížně vysvětlitelné, chování, rozhodně to však neznamená, že by nás to zbavovalo odpovědnosti za naše individuální jednání.

Znamená to, že člověk může být traumatizován něčím zlým, co kdysi způsobil nějaký jeho předek?

Není to nic neobvyklého. Ty vztahy se totiž nerozprostírají jen v horizontální rovině, ale platí tady i něco jako „3D“, trojrozměrnost – že to jde do hloubky, do minulosti a ta souvislost je tu od kořenů do přítomnosti.

Jeden příklad. Od 90. let minulého století se účastním seminářů česko-německého smíření. V létě, vždy na týden, se setkávají v poutním místě v Hejnicích, kdysi osídleném převážně Němci, dnes Čechy, lidé z obou národů s rodinnou historií jdoucí do minulosti, jež zasahuje bolestně i do přítomnosti vzájemných vztahů. Přicházejí sem Němci, kteří odsud byli po válce vyhnáni, se svými dětmi a vnoučaty, a zároveň Češi, kteří mají zase negativní osobní či historickou zkušenost s Němci. Například rodiny, které byly po Mnichovu vyhnány ze Sudet. Pro nás, Čechy, bylo důležité to, co se dělo za války nám, pro Němce zas, co se ze strany Čechů dělo po válce jim. A těchto asi třicet nebo čtyřicet lidí si společně vypráví a putuje po místech spjatých s touto historií. Společně jsme navštívili střelnici v Kobylisích, kde za heydrichiády zahynuly stovky, možná tisíce Čechů, a na druhé straně hromadné hroby po válce postřílených a pobitých Němců v Postoloprtech nebo u Jihlavy. Naše vnímání je selektivní, výběrové. Já jsem třeba vůbec nevěděl, že se v Postoloprtech něco takového stalo, a oni zase vůbec nevěděli, že v Kobylisích byla nějaké střelnice. Učili jsme se dívat se na to na vše očima druhých. Dospíváme k poznání, že k osobnímu, rodinnému i národnímu smíření může dojít jen tehdy, když my svou perspektivu rozšíříme o perspektivu Němců a oni když si ke svému pohledu přidají hledisko Čechů. Je samozřejmé, že svou bolest a bolest svých rodinných příslušníků zažívám intenzivněji. Jde tu o to, přijmout bolest druhého do svého srdce, přijmout ji za svou. K tomu je třeba, a o to se pokoušíme, pohlédnout si navzájem do tváře a zahledět se i dolů, k nohám, k oněm hrobům, ke kořenům, které se navzájem prolnou. Důležité je, když se otevřu a překonám hranici vlastní historické paměti, vlastní bolesti, vlastního zatížení, když ho překonám a vžiji se do osudu, bolesti a traumat druhých. Pak se stanu empatickým k tomu, co se dělo tomu druhému. A když si takhle svou pozici vyměníme, stáváme se mnohem milosrdnějšími.

Takže stačí pouze pojmenovat dříve nepojmenované a kdesi zasuté věci?

Podíváme-li se kolem sebe, je mnoho takových případů. Skutečně věci, které nebyly pojmenované – někdy někde žila nějaká zhýralá teta, někdo měl nemanželské dítě, jiný někomu kdysi udělal škodu a nikdy to nepřiznal, někdo byl konfidentem gestapa a potomci to tuší –, stále „visí“ ve vzduchu a lidé někdy pod touto tíží i páchají sebevraždu. Má se za to, že takové břímě se může přenášet z generace na generaci.

Proč ale trpět za něco, za co de facto nemohu?

Jak postupovat u konkrétních případů těch, jejichž předci kdysi něco provedli?

Jsou lidé, kteří příčinu hledají vždy mimo sebe. Například v minulosti, v předcích. Člověk má někdy sklon své rodiče a předky zachraňovat, jejich chyby zamlčovat nebo omlouvat. Podobně jako u organismu musíme vědět, na jaký orgán se mohu spolehnout, ale i kde jsou moje slabiny. Tak i v rodových kořenech bychom měli vědět, kde je naše silné a slabé místo, aby organismus mohl růst, aby kořeny mohly být opravdu aktivně přítomny, takže je můžeme vystopovat i v koruně stromu – to jest v současném životě člověka –, a dodávat mu sílu. Říká se, že koruna stromu se rozprostírá do výšky a do šířky tak, že to odpovídá rozsahu kořenů pod zemí. Ke svému psychickému „dědictví“ se musím postavit čelem, přijmout je a naložit s ním tak, že k dílu rozvíjejícímu se napříč generacemi přidám svůj osobní příspěvek. Říci si v duchu: Co jste mi dali, milá maminko a milý tatínku, to přijímám. Děkuji vám za to všechno dobré, co jste do mne vložili. Někdy to společné soužití nebylo lehké, bylo spojeno s bolestí. Teď jako dospělá/ý se ale o sebe postarám sám. Za rodiče a za své předky se mohu a mám modlit, prosit za jejich pokoj. Mohu tu uplatnit metodu rodinných konstelací, která může ve správné indikaci a pod kompetentním vedením pomoci. Do kruhu zástupců jednotlivých členů rodiny postavíme i toho předka a ten, kdo se pořád cítí pod tíhou jeho neodčiněné a neodpouštěné viny, mu může říci: „To, cos učinil, jsi udělal ty. To není moje věc.“ Symbolicky pak můžu jeho prohřešek u něho zanechat s tím, že u něho budu prosit o milosrdenství. Zahledím se do dětství osoby, která mi působila vážné příkoří. Častěji docházím k poznání, že nemohla kvůli okolnostem jednat jinak. Máme třeba ve svém životě co činit s matkou, která vždy nejednala podle pravé intuice srdce, protože byla sama životem formovaná ve stavu tísně. Potom se s tímto člověkem v myšlenkách setkám a jako dospělý mu řeknu: „Cos mi mohl(a) dát, tos mi dal(a), a já ti za to děkuji.“

Jsem-li věřící, pomodlím se za něj nebo za něho nechám sloužit mši svatou, zajdu na hrob, zapálím svíci a nechám, aby plamen vznesl mou prosbu k Hospodinu. Nechci soudit, proč a jak velkou udělal tento rodič chybu. Jeho chyba, jeho čin patří jemu a poroučím ji do Božího milosrdenství nebo ji odevzdám dobrotivému osudu. Skláním se před jeho osudem, byl to jeho život, já mám žít svůj a jsem odpově

dný za to, co z něho udělám.

Máte nějakou zkušenost, zpětnou vazbu, do jaké míry to pomáhá?

Kolikrát se stane, že klient, kterým tímto procesem projde, později sdělí, jak velice se mu ulevilo, když si to vše propojil a uvědomil v souvislostech života. Mnohokrát se to v praxi prokázalo. Lze to dobře praktikovat s věřícími i nevěřícími. Je k tomu možno dodat, že podobně jako mě na celý život neomlouvá, když mi ve třech letech při cestování s maminkou vlakem při prudkém zastavení spadl na hlavu kufr, nemohu se celý další život vymlouvat na to, že jsem měl nešťastné dětství či že mě nějaký předek zatížil na mé životní cestě svým osobním selháním. Neomlouvá to, ale může to být do jisté míry a do jistého věku polehčující okolností. Jednoho dne – třeba s pomocí někoho dalšího – bych měl vzít svůj život do vlastních rukou a převzít za něj odpovědnost. Musím se k tomu aktivně postavit a vypořádat se s tím, třeba za pomoci psychoterapie.

Z knihy