Jidáš - zrazený zrádce

12.4.2017

François Mauriac napsal, že když Jidáš z večeřadla odešel, apoštolům „se tam hned začalo lépe dýchat“.
Já si to ale nemyslím.
Mám za to, že v srdci každého z nich zůstala bolestná výčitka, která je nikdy nepřestala trápit:

Jidáš zradil, protože ho předtím zradili oni.

Jejich druh byl nejen zrádce, ale i člověk, který sám zradu zažil.

Jan napsal hrozná slova: „Do Jidáše vstoupil satan.“

Došlo k tomu proto, že v Jidášově srdci našel prázdné místo.

Měli bychom si však položit otázku, zda nezůstalo prázdné kvůli tomu, že je Jidášovi druhové nedokázali zaplnit svou láskou.

Zmocnil by se ho satan i tehdy, kdyby nad ním ostatní apoštolové vytrvale a láskyplně bděli?

Ďábel pronikne jen tam, odkud láska vyprchala.

Apoštolové se za Jidášem se nerozběhli.
Zůstali sedět na svých místech.

Apoštolové právě požili nadpřirozený pokrm, který pro ně Ježíš přichystal, ale za Jidášem se nerozběhli. Zůstali sedět na svých místech.

Kristus určitě očekával, že je jeho tělo, které právě přijali, vyburcuje k činu, že se klidně i zesměšní, jen když Jidáše přivedou zpátky.

Místo toho zklamaně přihlížel druhé zradě. Jeho přátelé právě zradili zrádce.

Na tuto skutečnost jako první poukázal Fabrizio Fabbrini.

„Jidáš byl ve večeřadle se svými přáteli.

Užívali si tepla, dobrého jídla a dobrého vína. Už měli trochu v hlavě, a tak si na lehátkách udělali pohodlí, spokojeně zažívali a naslouchali Ježíšovým slovům. Jeden z nich dokonce spočíval na jeho prsou.

Najedení, spokojení lidé většinou nemyslí na ty, kdo nemají nic.

Apoštolové však nejedli obyčejné jídlo, a proto by to v jejich případě platit nemělo. Jejich večeře byla naprosto ojedinělá. Nejedli jehněčí s hořkými bylinami a nekvašenými chleby a nepili přírodní víno, ale požili zvláštní jídlo a zvláštní víno: pokrm Života.

Tento pokrm a tento nápoj je měly naplnit láskou, ale ve skutečnosti je naplnily sobectvím. Opravdu zůstala jejich srdce vůči Ježíšovi, který do nich vešel a mluvil k nim o Jidášovi, hluchá? Nechce se mi věřit, že mu nerozuměli, jeho lásku určitě chápali. Nechtěli však následovat hlas srdce. Vždyť měli plná břicha a lenošky byly tak pohodlné!

První svaté přijímání rodící se církve, při němž se rozdávala láska, která chce zvítězit nad naším sobectvím, bylo zároveň i její první svatokrádeží. První církev zradila Ježíše ještě dřív, než ho stačil zradit Jidáš. Začaly se psát dějiny lásky a zrady, dějiny církve, která zas a znovu zrazuje Krista, který v ní přebývá.

Apoštolové zradili lásku. Provinili se víc než Jidáš, protože nepochopili, jaký pokrm jim Ježíš nabízí. Stejně nechápaví budou i v Getsemanské zahradě, kde usnou, místo aby s Ježíšem bděli a modlili se. Ježíšův dar, chléb života, přijali nadarmo, do tajemství lásky nepronikli.

Jak by se Ježíš radoval, kdyby se Jan rozběhl za Jidášem! Nejmladšího z apoštolů by přece Jidáš určitě vyslechl.

Jistě by Jidáše bez problémů dohonil. Pak by ho celý udýchaný zatahal za rukáv a řekl by mu: ‘Příteli, vrať se zpátky, Mistr tě očekává. Posílá mě, abych tě poprosil o odpuštění za všechna příkoří, kterým jsi byl vystaven. Mám ti vyřídit, že tě má rád a že ti znovu svěřuje svou rodící se církev, vznešenější nad anděly.’

Jestliže nebyl Jan tohoto skutku lásky schopen, co pohledával na Ježíšových prsou? Hledal u Ježíše duchovní útěchu, zatímco jeden z jeho bratří Mistra právě zrazoval?

Proč se apoštolové na chvíli nevzdali pobytu v příjemně vyhřátém večeřadle a nenaslouchali svému srdci? Proč nevyběhli za Jidášem? Kdyby se zvedl alespoň jeden, Ježíš by určitě zavelel k útoku a za Jidášem by se rozběhli všichni najednou. Bylo jich dvanáct proti jednomu, a tak by ho určitě brzy dostihli. Láska dvanácti mužů by stála proti nenávisti jednoho člověka. Co zmůže nenávist proti dvanáctinásobné lásce? Jidáš by padl do sítě, utkané z přátelských objetí, a důvěra zračící se ve tvářích jeho přátel by odplavila jeho nenávist a přemohla strach a stud. Jidáš by se objímal s přáteli a z jeho měšce by přitom padal jeden stříbrný za druhým, až by na dlažbě zazvonil a odkutálel se pryč i ten třicátý. Ten zvuk by uším apoštolů zněl jako rajská hudba.

(...) Kdyby ani to nepomohlo, kdyby Jidášovo srdce zůstalo neoblomné, museli by apoštolové zvolit jiné řešení. Vydali by se nocí k veleknězovu domu a zabušili na jeho dveře. Přišli by jim otevřít ozbrojenci s pochodněmi, kteří tam čekali na Jidáše. Ten však zůstal daleko vzadu a Ježíše by strážím vydali sami apoštolové: ‘Toto je ten Ježíš, kterého hledáte, abyste ho odsoudili k smrti. Předáváme vám ho my, jeho přátelé, a zítra se necháme ukřižovat spolu s ním. Připravte na Kalvárii dvanáct křížů. Naše láska je tak velká, že jeden kříž je jí málo.’

Kdo zrazuje bratry,
zrazuje i chléb života

Jestliže nás eucharistie nepřiměje opustit večeřadlo, kde se oddáváme poklidným pobožnostem, v nichž hledáme útěchu, jestliže nás nedonutí chovat se jako blázni a dělat věci, které by nás nikdy předtím nenapadly, pak jsme nebeský pokrm přijali nadarmo.

Kdo zrazuje bratry, zrazuje i chléb života.

Právem nás děsí přísné napomenutí svatého Pavla týkající se těch, kdo přijímají eucharistii nehodně. Přistupovat k eucharistickému stolu „špinaví“ je na pováženou. To, že eucharistie nejsme hodni, se však může ukázat i následně, až poté, co jsme ji přijali, a není to o nic méně závažné.

Zůstaneme-li v teple, v klidu a v bezpečí, zatímco Jidáš bloudí nocí, zrazuje Ježíše a pak neví, co si počít s penězi, které ho náhle začaly pálit v rukou, podílíme se na jeho zradě i my.

Zrada, podlost a zbabělost útočí na lidstvo ze všech stran, dokud nenajdou slabé místo, kudy proniknou dovnitř. Dokud nenajdou někoho, jako byl Jidáš.

Můžeme si být opravdu jistí, že se v tomto zlořečeném jménu neskrývá i naše jméno?

Kristus bude trpět smrtelnou úzkostí až do konce věků.

Kristus bude až do konce věků znovu a znovu zrazován.

Z třiceti stříbrných je najednou suma se spoustou nul a „pole krve“ se rozkládá do nedohledna.

A Kristus čeká,
až se alespoň jeden z jeho učedníků zvedne
a vyběhne do noci za Jidášem.

Z knihy: