čtenářský koutek

"Nebraňte jim!" - z knihy Hořící Oheň - Život svatého Pia X.

20.8.2012

Znaven a trápen pakostnicí odešel do své kaple, vrhl se na kolena před svatostánkem a setrval dlouho ve vroucí modlitbě. „Řekni mi, Pane, co ode mě žádáš!“ volal v úzkosti srdce. „Svět zahyne, nezachráníš-li ho. Promluv ke mně, jako jsi promluvil k Mojžíšovi v hořícím keři. Seslal jsi hořící oheň, ty sám jsi byl v něm a vedl jsi svůj lid všemi nocemi. Kde je tvůj oheň, Pane, z něhož k nám promlouváš, v němž před námi kráčíš jako kdysi před svým vyvoleným lidem?“ Papežovo oko se upřelo na malé světélko planoucí před svatostánkem a jeho duše byla náhle ozářena jako bleskem, který sjede a roztrhne temnotu. Ano, to bylo světlo a oheň, z něhož mluvil Pán. Zde sálá požár, jímž Pán chtěl zanítit svět.

„Přišel jsem, abych na zem přinesl oheň, a co chci jiného, než aby hořel!“ Oheň eucharistie musí v každé zemi, v každém domě, v každém srdci zapálit plameny lásky. Ignis ardens! Mnoho bylo vykonáno, aby byl požár Boží lásky roznesen do světa. Pius X. byl rozhodným vítězem nad jansenismem, oním bludem, který mrazil srdce bázní a bránil lidem pro jejich nehodnost přistupovat k pramenům Boží milosti. Už před pěti lety doporučoval papež časté svaté přijímání, dokonce svoje děti napomínal, aby přistupovaly ke stolu Páně denně a živily se chlebem silných. Co měl ještě udělat, co?

Když se papež vrátil do své pracovny, byla mu hlášena nějaká Angličanka; krátce potom vstoupila s malým čtyřletým hošíkem. Zatímco Svatý otec rozmlouval s matkou, přitočil se maličký zcela důvěrně a položil mu ruku na kolena.
„Ale, Johny!“ zvolala paní polekaně.
„Nechte ho,“ usmál se Pius. „Spasitel přece řekl také: ‘Nechte maličké přijít ke mně a nebraňte jim!’ Ty máš něco na srdci, Johny, vidím to na tobě!“
„Kdy budu moct jít k svatému přijímání?“ vyrazil ze sebe malý. Pius X. zavřel na okamžik oči. Jeho myšlenky zabloudily daleko, daleko nazpět do času vlastního dětství. Což nepoložil on tenkrát stejnou otázku? Kaplanovi Jacuzzimu, faráři doma a konečně i biskupovi Sartorimu v Asole? Dosud ještě slyšel odpověď, kterou mu arcipastýř tehdy dal: „Třebas se staneš jednou papežem a budeš to moci změnit!“
Ano, ano, to bylo to znamení, které si tak vroucně žádal. Děti musí být vedeny ke Spasiteli ještě dříve, než jejich duše zatemní stín hříchu. Což sám neřekl právě slovo Páně: „Nechte maličké přijít ke mně a nebraňte jim?“ Děti celého světa mu mají být modlitbou nápomocny, když nesou Spasitele ve svém srdci.
„Spíš, papeži?“ zeptal se malý s podivem.
„Šimone, spíš?“ tak se zeptal Pán prvního papeže v oné noci, když ustanovil vznešené tajemství. Pie, spíš? Nech maličké přijít ke mně a nebraň jim!
„Ne, Johny, už nespím! Už ne!“ pravil Pius a zadíval se na malého svýma očima, modrýma jako moře.
„Ty máš krásné oči!“ řekl malý Angličan. „Ale slyšels, co jsem se ptal?“ Službu konající komoří, který byl audienci přítomen, chtěl hocha odvést a přimět k mlčení.
„Nebraňte jim!“ podíval se papež přísně na monsignora. Pak se obrátil s veškerou láskou svého srdce k dítěti:
„Koho přijímáš ve svatém přijímání?“
„Ježíše Krista.“
„A kdo je Ježíš Kristus?“
„Ježíš Kristus je Syn Boží.“
Papež povstal a řekl matce:
„Přiveďte dítě zítra ráno v šest hodin sem. Sám mu ve své soukromé kapli podám svaté přijímání. Už nebudeš čekat ani o den déle, mé dítě!“
„Děkuji ti, papeži!“ zářil malý a šťasten odcházel.
Brzo poté, 8. srpna 1910, vyšel papežský dekret „Quam singulari Christus amore“, který všem kněžím na celém světě nařizoval, aby ke stolu Páně dovolili přistoupit dětem, jakmile jsou schopny rozlišit svaté přijímání od obyčejného pokrmu.
Po celém světě se papežovo rozhodnutí setkalo s jásavým ohlasem, zvláště pak u mladých duší, jimž otevřel svatostánek nečekaně brzo. Vyskytly se sice opačné hlasy a starostlivě se namítalo, že by úcta k Nejsvětější svátosti mohla utrpět, jsou-li tak malé dítky připouštěny k prvnímu svatému přijímání, avšak papež věděl, že jeho cesta je správná.
Nade všechno měl radost z nesčetných dětských dopisů, které docházely z celého světa. Čítal je opět a opět, dojat až k slzám.
Každý rok zval římské prvokomunikanty do Vatikánu. V Cortile della Pigna obstoupil nepřehledný zástup šťastných dětí svého Otce, který k nim z vyvýšeného místa promlouval. Pln nevýslovné lásky napomínal maličké, aby zůstali Spasiteli vždycky věrni a nepouštěli ho nikdy ze srdce.

V oněch letech nenalézal papež v ničem tolik útěchy jako v dětských audiencích. Těšil se na ně už celé dny a žádný kardinál, žádný vladař, žádný král neměl před nimi přednost.
„Až budu jednou mrtev,“ říkával častěji donu Bressanovi, „pořád ještě ke mně budou moci prvokomunikanti přijít. Voď je k mému hrobu a já jim ještě z hrobu budu žehnat.“

kniha: Hořící oheň
autor: Wilhelm Hünermann
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101553-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému