Nemodlit se jen tehdy, když se dostaneme do potíží…

22.8.2019

Jednou z definujících charakteristik církve je ve Skutcích apoštolů odkázanost na modlitbu: v celé knize o tom najdeme šestadvacet přímých zmínek. Je zřejmé, že prvotní církev byla modlitbou zaujatá.

Učedníci dostali po nanebevstoupení Ježíše příkaz, aby čekali. Co během toho čekání dělali? Ve Skutcích 1,14 se píše: „Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách.“ Nestačilo jim vrátit se prostě do Jeruzaléma a čekat, i když právě to od nich Ježíš požadoval. Společně se modlili. Byli svědky toho, jak Duch Svatý mocně působí v Ježíšově životě, a bezpochyby po něčem takovém sami toužili.

Tato skupina mužů a žen, kteří se při čekání modlí, se pak zapojí do raketového šíření evangelia v den Letnic a po něm. Dílo modlitby a dílo budování církve bylo v jejich vidění těsně spojené. A stejně bychom to měli vidět i my. Potřebujeme dynamickou modlitbu, která by prostupovala základy toho, co církev dnes koná.

Věřící se nemodlili jen tehdy, když se dostali do potíží, byť také to bylo obvyklé. V celé knize Skutků čteme o skupinách i jednotlivcích, kteří se v nejrůznějších okolnostech uchylují k modlitbě, protože to k jejich životu patří. Skutky apoštolů 2,42 nám o tehdejších věřících říkají: „Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách.“ Nevěnovali se jenom modlitbě, ta ale byla pro veškerou jejich činnost stěžejní. Stále znovu získávali zkušenost, že je účinná.

Když byli Petr a Jan propuštěni po uvěznění a výslechu před veleradou, církev se ocitla v krizi, kterou zaznamenává čtvrtá kapitola Skutků. Úřady jim zakázaly mluvit a učit ve jménu Ježíšově. Kdyby věřící poslechli, vše by bylo ztraceno, místo toho ale čteme: „Když to uslyšeli, společně zvolali k Bohu“ (v. 24a). Jejich spontánní odpovědí byla modlitba a jedna její část zněla takto: „A teď pohleď, Pane, jak vyhrožují! Dej tedy svým služebníkům, aby tvoje slovo hlásali s veškerou odvahou, a ty přitom zasahuj svou mocí, aby se skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše dála uzdravení a znamení a divy“ (v. 29–30). Poté „všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo“ (v. 31b), a podle všeho to každý z nich činil až do konce života.

Závěrečná věta ve Skutcích apoštolů popisuje, co Pavel dělal v domácím vězení: „Zcela otevřeně a bez překážek hlásal Boží království a učil o Pánu Ježíši Kristu“ (Sk 28,31). Modlitba za odvahu, o kterou křesťané před tolika lety prosili, zjevně stále působila. Pavel se nenechal zastrašit hrozbou světské moci. Celá kniha je navíc jedním dlouhým záznamem o Božích zásazích prostřednictvím „znamení a zázraků“, jak o nich mluví i zmíněná modlitba ve čtvrté kapitole Skutků. Když se raná církev modlila, přinášelo to plody a my bychom si z toho měli dnes vzít poučení.

Bůh může stávající situaci změnit. Církev se znovu může stát solí a světlem naší společnosti, její hlas může být zase slyšet a budou se jím řídit lidé, kteří hledají mravní poučení a vedení. Nic z toho se ale nestane, pokud se nebudeme modlit.

Církev by měla rozvíjet a udržovat společnou modlitbu jako jednu z hlavních aktivit.

Z knihy: Jeremy Jennings, Církev na kolenou -
Dynamická modlitba v místním církevním společenství.
Redakčně upraveno.

Jeremy Jennings působil v anglikánské farnosti Nejsvětější Trojice v londýnské čtvrti Brompton. Dvacet let zde vedl modlitební setkání a kurzy Alfa. Kurzy Alfa se z Bromptonu rozšířily do celého světa a dnes se pořádají ve více než sto padesáti zemích světa.