Závada na jesličkách

26.12.2016

Moje vlastní jesličky
mi už nějakou dobu
dělají těžkou hlavu.
Něco je špatně.
Je tu nějaká závada
a mně se nedaří zjistit,
v čem spočívá.

„Nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích“ (Lk 2,16).

Celé jesličky jsou jen v těchto několika slovech. Jsou to jesličky opravdové, jesličky, v nichž nic nechybí, jesličky, které „fungují“.

Moje vlastní jesličky mi už nějakou dobu dělají těžkou hlavu. Něco je špatně. Je tu nějaká závada a mně se nedaří zjistit, v čem spočívá.

Vylepšuji je už celé roky. Každý rok o Vánocích přidám něco nového, na cenu nehledím. Světýlka, mech, figurky, sníh, domečky, hory. Nejmodernější technické vymoženosti, aby ta podívaná doopravdy stála za to. Kamarádi valí oči – panečku, to se hned tak nevidí! – a občas se někdo dokonce i dojme.

S jesličkami je však něco v nepořádku. Je tu nějaká závada, a já netuším, kde asi.

Zkusím přidat další barevná světýlka a další postavičky. Vymýšlím stále nové a stále účinnější světelné i zvukové efekty.

Závadu se mi však odstranit nepodařilo, jesličky nefungují.

Zdá se mi, že vůl, osel, ovečky i velbloudi jsou den ode dne větší a tlustší a že rostlinná dekorace je stále bujnější.

Znepokojuje mě, že Ježíšek je čím dál menší a hubenější. Úplně se ztrácí před očima.

Nevím, co si počít.

Pečlivým pozorováním jsem dospěl k závěru, že závadu způsobují vnější vlivy. Jesličky nefungují, vůl, osel, ovečky a velbloudi zabírají stále víc místa a Ježíšek hubne a hubne, ale chyba není v jesličkách, je mimo ně. Moje jesličky se porouchaly proto, že je v nepořádku něco, co s nimi na první pohled nesouvisí.

Musím tomu přijít na kloub.

Pátrání po příčinách mi dalo pořádně zabrat. Konečně je mi jasné, o co jde, ale radost z toho rozhodně nemám!

Přišel ke mně jeden člověk a byl celý zoufalý. Dal jsem mu pár zbožných rad a pokryteckých doporučení, jen abych ho měl co nejdřív s krku. Potřeboval si promluvit s přítelem, ale narazil na odtažitého poradce.

Neměl jsem na něj čas.

Cestou na „svou“ mši jsem potkal sešlého, otrhaného a špinavého bezdomovce. Táhlo z něj jako ze sudu. Dal jsem mu pár drobných a pospíchal do kostela, abych po té „své“ almužně nezmeškal „svou“ mši.

Stavil jsem se v domově důchodců u „své“ stařenky a přinesl jí velký dárek. Ale když mi snad už posté začala líčit, kde a co ji bolí, rychle jsem se s ní rozloučil. Dneska mám ještě spoustu práce. Tak zas někdy příště... Zůstávejte tady s Pánem Bohem! Měl jsem na práci hromadu důležitějších věcí. A ona držela v rukou velký balík, dívala se za mnou a z její tváře šlo vyčíst velké zklamání.

„Už nevím, jak dál. Nemám tušení, kde je manžel... Nájmy se zvyšují... A víte, majitel... Můj nejstarší syn...“ Co jsem s tím asi tak mohl dělat? „Milá paní, musíte být trpělivá. Svěřte se do rukou Božích. Uvidíte, že vás Pán Bůh neopustí. Svatý František Saleský říká, že...“ Ano, je třeba, aby křesťan uměl snášet utrpení. A úplně nejlíp se snáší utrpení těch druhých.

Zahlédl jsem před sebou chlápka, s nímž jsem se den předtím do krve pohádal. Abych ho nemusel pozdravit, zdálky jsem se mu vyhnul.

Jednomu známému se stala velká nespravedlnost. Hrozně ho to vzalo. Měl bych něco říct, zasáhnout, začít s tím něco dělat, ale nakonec jsem neudělal vůbec nic. Tohle je choulostivá záležitost. Nechci, aby si o mně lidé říkali, že je se mnou těžké pořízení nebo že pořád jen něco kritizuji. Proto je na místě opatrnost. Nedovolím, aby mě každý jen využíval...

Právě jsem nesl domů spoustu balíčků (byly v nich další doplňky pro mé jesličky), když jsem potkal cikánku. Měla dlouhé, černé, lesklé vlasy a v náručí držela neduživé děcko. Nemám drobné. (Kdyby radši pořádně pracovali jako všichni slušní lidé!)

Doma mě čekaly mé porouchané jesličky.

Hubeňoučké, téměř průsvitné Dítě Ježíš.

Muž, který ode mě odchází stejně zoufalý, jako ke mně přišel, a odnáší si pár banálních rad, vrávorající bezdomovec, stařenka, která marně čeká, až jí věnuji trochu svého času, žena, které jsem kázal o trpělivosti, ale nechtěl vidět její trápení, protivný chlap, jehož jsem nepozdravil, mé zbabělé mlčení, cikánka, která se ode mě odvrací a jen potřásá hlavou... Právě proto se mi jesličky porouchaly, právě proto Ježíšek pořád hubne a ztrácí se mi před očima.

Šel jsem svou cestou. Nepoznal jsem, kým vlastně zoufalý muž, stařenka, bezdomovec, člověk, který se marně dovolává spravedlnosti, i cikánka ve skutečnosti jsou.

Dítě Ježíše jsem v nich neviděl.

Nedošlo mi, že se mu v mých jesličkách bude dařit jen tehdy, pokud ho dokážu rozpoznat v lidech na ulici.

***

Zjistil jsem, co bylo v nepořádku, dobral jsem se příčiny všech potíží a teď mi nezbývá než s tím začít něco dělat.

Bůh má přes pět miliard tváří.

Dítě Ježíš se se mnou setkává v každé z nich.

Díky tomu se k němu člověk dostane odkudkoli.

Přímo před Ježíše doputuji jen tehdy, když budu s lidmi „ztrácet čas“.

Pokud v těch pěti miliardách tváří nerozpoznám Božské dítě, budu mít doma nádherné jesličky, které už ale nikdy nikdo nespraví.

Z knihy: